Někteří mladí lidé jsou přehnaní perfekcionisté s paralyzujícím strachem z neúspěchu. Jiní se natolik trápí tím, co si o nich myslí druzí, že nejsou schopni patřičně fungovat.
Někteří měli těžké dětství. Jiní však měli stabilní rodiny a rodiče, kteří své děti podporovali a poskytovali jim dostatek finančních zdrojů.
Nárůst úzkosti je odrazem několika společenských změn a kulturních posunů, kterých jsme svědky za posledních pár desetiletí.
Toto jsou hlavní důvody:
1. Vliv moderních technologií
Neomezený přístup k technologickým zařízením umožňuje dětem uniknout před nepříjemnými pocity jako nuda, osamělost či smutek tím, že vstoupí do virtuálního světa her nebo chatují na sociálních sítích. Tímto způsobem děti řeší situaci, kdy je rodiče pošlou do pokoje.
A nyní jsme svědky toho, jaké jsou důsledky pro celou generaci, která tráví své mládí tím, že se vyhýbá nepříjemným situacím.
Digitální zařízení naše děti zbavují možnosti pro rozvoj mentální síly a výsledkem je, že nezískají dovednosti potřebné pro úspěšné zvládání každodenních výzev.
2. Posedlost štěstím
V dnešní společnosti se klade nadměrný důraz na štěstí, a to až do té míry, že někteří rodiče si myslí, že je jejich povinností dělat své děti šťastnými po celou dobu.
Když se dítě cítí sklesle, rodiče dělají všechno pro to, aby ho rozveselili. Nebo ho uklidňují, když je rozčilené.
Děti tak vyrůstají v přesvědčení, že pokud nejsou šťastné 24 hodin denně a 7 dní v týdnu, něco není v pořádku. A to vytváří mnoho vnitřních konfliktů.
Nechápou, že pocity smutku (více ZDE…), frustrace, zklamání, viny či hněvu jsou zdravou a přirozenou součástí života každé lidské bytosti.
3. Přílišné chválení
Říkat dětem věci jako „Jsi nejlepší hráč v týmu“ nebo „Jsi nejbystřejší a nejkrásnější chlapeček“ nevytváří pocit vlastní hodnoty.
Pravda je taková, že tímto způsobem vyvíjíme na děti tlak, aby si tyto pochvaly zasloužily. A to může v jejich dospělosti vést k paralyzujícímu strachu z odmítnutí či selhání.
4. Rodiče se přehnaně angažují
Dnešní rodiče se nejednou stávají osobními asistenty svých dětí. Neúnavně pracují, jen aby svým potomkům zajistili možnost najmout si učitele či soukromého kouče a dokázali jim zaplatit drahé přípravné kurzy.
Pokládají za svou povinnost pomáhat svým teenagerům psát eseje a popisy, které dělají dojem na špičkovou univerzitu.
Tímto způsobem svým dětem vysílají signál, že pro zajištění vytouženého místa v této instituci musí ve všem vynikat.
5. Děti se neučí rozumět vlastním emocím
Příliš zdůrazňujeme akademické vzdělání a zapomínáme učit své děti emocionálním dovednostem, které potřebují pro život v reálném světě.
Celonárodní průzkum mezi nově přijatými studenty na amerických univerzitách odhalil, že 60 % má pocit, že jsou slabě připravení na akademický život.
Být schopen správně rozvrhnout svůj čas, vědět, jak zvládat stres a přijmout vlastní pocity, je moc důležité pro zdravý život.
Není se čemu divit, že bez těchto dovedností mladí lidé pociťují úzkost z každodenních problémů.
6. Rodiče jsou spíš strážci než průvodci
Postupem času začalo mnoho rodičů věřit tomu, že je jejich povinností pomáhat svým dětem vyrůstat s co nejmenším počtem emocionálních a fyzických jizev.
Měli tendenci své děti rozmazlovat je a přehnaně chránit až do té míry, že jim neumožnili naučit se zvládat potíže samostatně.
V důsledku toho tito dospívající lidé vyrostli v přesvědčení, že jsou příliš slabí na zvládání reálného světa.
7. Dospělí nechápou, jak mohou dětem pomoci čelit obavám
Na jedné straně najdeme rodiče, kteří na děti příliš tlačí. Nutí své děti dělat věci, ze kterých mají strach.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří své děti vůbec nenutí. Dovolí jim skončit se vším, co by v nich mohlo vyvolat úzkost (více ZDE…).
Nejlepší způsob, jak porazit svůj strach, je být vystavován věcem, které ho v nás vzbuzují. Nicméně je potřeba postupovat opatrně.
Bez cviku, trochy nátlaku a vedení, děti nezískají sebedůvěru potřebnou pro zvládnutí svých strachů.
8. Rodiče vychovávají děti s pocity strachu a viny
Rodiče často zažívají nepříjemné emoce, jako jsou strach a pocity viny. Ale místo toho, aby si tyto emoce přiznali, mnozí z nich jednoduše změní své rodičovské návyky.
A tak svým dětem nedovolí vzdálit se jim z dohledu, protože jim to způsobuje úzkost, nebo cítí tak velký pocit viny, když svým dětem něco odepřou, že raději couvnou a vyhoví jim.
Důsledkem toho je, že rodiče učí své děti, že nepříjemné pocity jsou neakceptovatelné.
9. Děti nemají dostatek volného času na to, aby si mohly hrát
Ačkoliv jsou sportovní aktivity důležitou součástí života každého dítěte, rodiče vytvářejí a uplatňují pravidla.
Samostatné hraní bez dozoru učí děti důležitým lekcím, například řešit neshody bez zásahu dospělého. Hra o samotě učí děti zvládat samotu a cítit se příjemně ve vlastní kůži.
10. Rodinná hierarchie je nejasná
Ačkoliv děti budí dojem, že chtějí o všem rozhodovat, hluboko uvnitř si uvědomují skutečnost, že nejsou schopny dělat správná rozhodnutí.
Potřebují, aby vůdci byli jejich rodiče – a to i v případě, kdy v jednotlivých postaveních vládne disharmonie. A když se hierarchie obrátí vzhůru nohama, exponenciálně roste jejich úzkost.
Podrobnější pohled na toto téma získáte v překvapivém rozhovoru se sociálním psychologem Jonathanem Heidtem pod názvem „Coddling of the American Mind“ (v překladu „Hýčkání americké mysli“).
Zdroj: iheartintelligence.com, Zpracovala: Vylectese.cz
Napsat komentář